Konečně jsem se k tomu dokopala...:)

Sedět doma na posteli a myslet na to, jak moc jsem to zvorala. To už se na nic víc nezmůžu? Cítím se jako opuštěný pes s duší feťáka. Jsem vyprahlá, jak studna na poušti. Což není zrovna nejlepší přirovnání, protože množství vyprodukovaných slz je větší, než je vlastně v silách obyčejného člověka.

Netuším, čím to je. Občas toužím neslyšně zmizet, i když vím, že bych spoustě lidem chyběla. Jenomže být lidskou bytostí s pocity a myšlenkami a odžít si takhle celý život není zrovna nejjednodušší úkol. Ten nahoře to zřejmě popletl. Dát takové břímě na jednoho slabého človíčka? Asi se hodně nudil.

Pocity viny mě tíží na hrudi a já tak nějak tuším, že už neexistuje cesty zpět. A proto, i když je dnes krásný slunečný den, sedím ve stínu vlastních skutků a snažím se nějak přežít do doby, kdy venku zhasnou světla, a nastane černočerná noc. Protože, jak věřím, je tohle jediná denní doba, kdy jsem schopna opustit zdi tohoto žaláře a projít se na čerstvém vzduchu. A proč? Protože noc je skoro tak černá, jako moje duše a já se nemusím snažit cokoli skrývat. Lidé zmizí z ulic a já nejsem nucena předstírat milý úsměv a sladké pozdravy všech kolemjdoucích.

Stačí si sednout na chladnou zem, zapálit poslední cigaretu a ponořit se hluboko do sebe. A křičet. Křičet tak, že to vlastně ani není slyšet. Křičet uvnitř. A vzpomínat, kde se to vlastně tak pokazilo.

Letní večer a vlakové nádraží. Někdy až nesmírně kouzelná kombinace. Ale dnes jsem neměla čas nechávat se unést kouzlem zapadajícího slunce nad starými vagóny, které jen zřídka opustí stanoviště. Věděla jsem totiž moc dobře, co mě čeká.

„Rychlík číslo… přijíždí na kolej číslo tři.“

A bylo to tady. Posledních pár chvil dusivého tísnění se ve vlastním nitru a pak ze sebe všechno dostat. Myšlenky, pocity, trápení, strasti. A přitom ublížit člověku, který mě na tomto ubohém a nelidském světě miluje ze všech nejvíc.

„Ahoj, zlatíčko.“ Stihla mě první rána bičem doprovázená vlhkým polibkem smrti na tvář.

„Ahoj.“

Nesměla jsem. Bylo mi sebou zakázáno podívat se mu do očí. Do těch přenádherných čokoládově hnědých očí.

Doufala jsem, že neudělá nic, co by mě mohlo na poslední chvíli přesvědčit. A přitom by k tomu stačila jediná otázka. Tři slova s otazníkem na konci.

„Děje se něco?“ Druhá rána. Tentokrát se mi bič zaryl do kůže neuvěřitelně hluboko. Jako by on věděl, co mi v mysli běží.

Sklopila jsem zrak. Do očí se mi nahrnuly slzy. Nekonečné potoky slaných pochyb. Držel mě za ruce a nechápavě hleděl. Byl to přesně ten pohled, který říká: pane bože, co si vymyslí tentokrát?

A ano, možná to byl jen ubohý pokus o další krok do života. Ale možná taky ne. To v tu chvíli ještě nikdo nevěděl.

„Miluju Tě.“

Neudržela jsem se. A to byla ta největší chyba. Nechala jsem se ovládnout starými a falešnými pocity a přimíchala do toho ještě kávovou lžičku naděje.

„Ale je konec.“

Řekla jsem to. Opravdu jsem to udělala. Vůbec to nebylo poprvé, ale dnes to bylo doopravdy. Nebyla jsem ani odhodlaná, ani odvážná, nebo přesvědčená. Ale stalo se. A asi to tak mělo být.

Cítila jsem jeho pohled. Zbaběle jsem hlavu klopila k zemi a doufala, že odejde. Ale ne. Neodešel. A to byla další šance na moji nynější spásu.

„Prosimtě, nekecej. Zas ti něco přelítlo přes nos. Pojď, jdeme.“

Třetí rána. Nevěřila jsem, že to doopravdy řekl. Jako by vůbec nevnímal moje slzy, můj třes, jako by necítil ten strach. Vytrhla jsem své ruce z jeho dlaní a zakryla si teď ještě nešťastnější obličej.

„Myslím to vážně.“

Žádné sbohem, srdceryvné projevy o tom, jak je mi to líto. Žádné další slzy patřící jen a jen jemu. Prostě jsem se otočila a šla. Ani jsem nevěděla kam. Jediné, co mi bylo jasné, bylo, že teď rozhodně nesmím zůstat sama.

A on tam stál. Stál a očima směřoval k mým krokům.

Zničila jsem lidskou bytost. Byl to buď on, nebo já. A já si sobecky vybrala sebe. On měl být odsouzen k nekonečnému smutku nad ztrátou a já se po čase měla oklepat a jít dál.

A jak to nakonec dopadlo? O rok později jsem ho znovu potkala. A on se na mě díval jako na lidský odpad. Aby ne. Stal se ze mě společenský psanec a vyvrhel. Jehlou do žíly a zase zpátky. To já doplatila na svoje skutky. A teď tu sedím a snažím se těžce lehce umřít.

Je zvláštní, jak jeden moment vzdálený už deset let dokáže ovlivnit celé vaše budoucí bytí. Jako by neexistovalo slitování, druhá šance, nebo naděje. Někdy musíme zvažovat svá rozhodnutí s chirurgickou přesností a opatrností. Někdy to vůbec není jednoduché. A až na konci se dozvíme, jak to s námi doopravdy zamávalo.

A tady je poslední pozdrav od prázdné schránky bez duše.

Lásko, má lásko. Létej vysoko, jako nikdo jiný. Žij a buď šťastný. Žij a nelituj. Lásko, má lásko. Stále tě u sebe nosím. Lásko, má lásko. Stále tě miluji.

„Seržante, co jste zjistili?“

„Nic zvláštního, pane. Jen to další feťák zabalil.“