Konečně jsem se k tomu dokopala...:)

Na pokoji bydlím se čtyřmi děvčaty. Bohužel, dnes se budeme třídit do jiných pokojů, poněvadž chlapci potřebují více prostoru kvůli dnešnímu novému příjmu. A tak vše, co jsem si namyslela mít tam, kde to je, budu muset sklidit a přenést do jiného pokoje, do jiného světa. Jedinou výhodou bude, že se budu moci schoulit do klubíčka, zavřít oči a nerušená hlasy okolního bytí se budu moci zasnít do neskutečně skutečných příběhů a vzpomínek v mé hlavě.

Na chvíli přestanu myslet na smutek a strach, zlost, nenávist, třes v rukou a příšerné horko po celém těle.

Hrozně toužím se přitulit ke svému miláčkovi, cítit jeho vůni, s níž se vždy cítím být v bezpečí. Chci, aby mě držel svými pažemi, které mě chrání před nárazy okolního světa a zároveň mě vždy pevně přichytí při pádu ze skály. Přeji si cítit dotek jeho plných měkkých rtů na své kůži. Potřebuji, aby mě opět zachránil.

Při těchto myšlenkách se mi hrnou slzy do očí, ale nemohu si dovolit plakat. Hledím ven a snažím se zahnat slanou potopu z koutků očí, aby snad ta šílená učitelka nezačala rozumovat a tvářit nejvíc ublíženě.

Trpím. Šíleně tu trpím. Tolik lidí, tolik pravidel, tolik stísněných pocitů uvnitř. Chci utíkat a přičet. Plakat a nezastavovat se. Chci odtud být co nejdál. Nevydržím tu, nechci tu být. Efektivita terapií je na bodě mrazu. Klučina, který tu strávil v celku dva týdny kvůli agresivitě v hádkách s rodiči, má být v nejbližších dnech propuštěn. A přitom sám na sobě necítí žádnou změnu. Je tohle v pořádku? Neměl by snad on nejlépe vědět, jak se cítí, jestli mu léčebna dopomohla k nějakému zlepšení v chování nebo ne?

Proč dospělí během dopoledne podstupují různá sezení? Proč my tu sedíme a hrajeme si na školu, když se máme v první řadě léčit? Proč s námi nikdo nemluví, neptá se nás individuálně na myšlenky, pocity, trápení a radosti? Proč kromě přijímacího pohovoru a vizity nevidíme ani vzdáleně žádné doktory? Je to, jako bychom byli zavření někde, kde nad námi má být střežen dohled 24 hodin denně, kde máme mít pocit, že se možná i léčíme.

Tohle mě ovšem velice překvapilo! Po svačině na začátku druhé poloviny vyučovacího dopoledne za mnou přišla mladá paní psycholožka, že si se mnou chce na chvíli promluvit. Seděly jsme v jejím kabinetu a chvíli mluvila ona, chvíli já, ale většinou bylo ticho. Pak „nenápadně“ pronesla větu o nějakých psychologických testech, sérii jednoduchým cvičení, a jestli je chci nebo nechci podstoupit. Samozřejmě jsem souhlasila. Kreslení, poznávání obrázků, odpovídání na jednoduché otázky… Lepší, než sedět v učebně a tvářit se, že dělám něco užitečného. Velice mě tato žádost paní psycholožky udivila, poněvadž jsem nečekala, že se mi tu bude někdo věnovat. Možná je to jen jednorázově, aby si o mě udělali obrázek, zjistili, co jsem zač. A jak to bude dál, to se teprve uvidí.

Teď už jen čekám na oběd, který by měl dorazit zhruba za sedmnáct minut a doufám, že bude aspoň trošku poživatelný. Držím palce svému miláčkovi a doufám, že mu maturita dobře dopadne, přemýšlím nad tím, co všechno se dneska ještě bude dít, co mě čeká.

Vybavuji si pouze canisterapii, pokračování v testech a pletení karetek při seriálu nebo filmu. Přece jen už nemám moc času. Musím uplést dva opasky, pro mě a pro miláčka, do pátečního odpoledne. Bude to docela záhul, ale kvůli němu, kvůli mému sluníčku, se budu snažit, jak nejvíc budu moct.

Až příšerně bolestivě jsem si uvědomila, že on je jediný, kvůli komu chci tuto hrůzu podstoupit. Je jasné, že kvůli rodičům taky, ale chci, aby on na mě mohl být pyšný. Zaslouží si mít normální pohodovou přítelkyni, která přijímá dobré i zlé zprávy s jistou rezervou, která ho podpoří a nemyslí jen na své dobro.

Ale! Neměla bych to chtít udělat hlavně pro sebe? Ne! Sama sebe nezajímám, odsuzuji, nenávidím se, nedávám si šance na to, že si někdy budu sama se sebou rozumět. Nezajímají mě názory ostatních lidí na moji osobu, nechci se jimi zaobírat. Ale jakmile mám já vůči sobě samé nějakou výtku, kdykoli si vzpomenu na něco, co je na mě špatně, sesypu se jako domeček karet přímo k zemi a s lehkostí dopadnu do sítě deprese.

A právě to by se tu mělo změnit. Ale nemám ten pocit potřebný pocit, že se blíží nějaká změna.