Zápis první
Oči se ubírají podél levé strany zářivě žlutě vymalované chodby. Po stěnách se míhají hravé pruhy tvořené drobnými kachlovými odřezky různých barev, nad nimiž líně visí některé z uměleckých děl dětí, kterým se do životní cesty připletla psychiatrická klinika. Všechno jakoby přímo překypovalo pozitivní energií, štěstím, spokojeností a hlavně mírumilovností prostředí. Bylo to až vlezlé.
Koho zajímá štěstí ostatních, když má sám pocit, že se mu ho nedostává?
Černé těžké glády, stejně barevné legíny a tílko, které krom temnoty obsahovalo i stejný potisk, jako jedno z CD od Rammstein. Jediným kontrastujícím prvkem mezi vší tou černotou byla výrazně modrá mikina, která ale jakoby věc ještě víc podtrhovala a říkala: „Jsem chladná a nepustím tě k sobě!“
A přesně to byl i účel. Vyděsit všechny ostatní okolo mě. Ale když se slečny nahrnuly na pokoj po té, co jim skončilo dopolední vyučování, a se širokým úsměvem na tváři mne všechny pozdravily, nedalo se odolat a moje přátelská stránka, která měla být v tuto chvíli pohřbená někde hluboko uvnitř, se vecpala na povrch a překazila všechny mé odměřené, nehybné a ledově chladné plány na budoucích několik dní.
A tak jsem byla dotázána, co mě vlastně do nemocnice přivedlo. V tu chvíli jsem se musela zeptat i já. Co mě sem vlastně přinutilo jít?
Není to ani tak těžká otázka, jako dokázat na ni odpovědět.
Sedět po tmě, poslouchat hity z minulého století, nevnímat svět, nevnímat sebe. Jen se kývat ze strany na stranu v rytmu písní, vtahovat a vydechovat jedovaté doušky štiplavého kouře. Už nikdy nemuset vstát, nemuset otevřít oči…
To bych si přála. Božský klid a zároveň silný rozruch všude kolem.
Ale to se nesplní. Není možnost. Při tichém plížení se po osamělých chodbách kliniky po půl deváté večerní neexistuje jediná šance, že by snad někdo přišel a řekl: „Hrajeme na pokoji karty, nechceš za náma?“
Nikdo nemá chuť protestovat, nikdo se chce bít za svobodu volby, nikdo se neodváží říct, co si myslí. A proto o půl deváté večer ležíme v posteli a sledujeme, jak se za okny stmívá.
Nevím, jak to bývá obvykle, ale včera se chvíli po vypnutí elektřiny a zhasnutí v pokojích rozpoutala mezi děvčaty vášnivá debata plná dobrých i zlých pocitů. Bylo to jiné. Mluvilo se o tom, jestli se někdo z nás chtěl zabít, popřípadě jak a jestli jsme byly schopny to někomu říct. Člověk se v takovou chvíli dozví mnoho zajímavých věcí. Zvláště pak když ví, že na pokoji sedí s opravdu nemocnými lidmi, ne s rozjařenými puberťáky, kteří se své tak zvané „deprese“ vymýšlejí, aby se stali zajímavějšími. Bylo to najednou tak opravdové a zároveň smutné.
Později se rozhovor přesměroval na nemocniční systém. Na to, jak to tady špatně běží, jak by to všechno mělo být jinak. A musím přiznat, že i přes to, že jsem tu zatím nestrávila moc času, musím se vším, co děvčata řekla, souhlasit. Sebrat dnešním dětem jediné pouto s okolním světem? Nevěnovat se jim víc, než jako dozor ve škole a družině a později na terapii, kdy přijde cizí člověk a vykládá něco, co by nás zřejmě mělo spasit. Žádné individuální rozhovory s dětmi, žádné pochopení, svoboda. Musíme otrocky dělat to, co nám nařídí a doufat, že nás brzy propustí.
Nesmíme ukázat smutek, nesmíme plakat, křičet, nemůžeme říct, co si myslíme, nesmíme být drzí a sví, jinak by si nás tu nechali ještě déle. Pro člověka je tohle jako nejhorší vězení ze všech. A silně pochybuji, že mi tu jakkoli pomůžou. Sedíme tu, povídáme si a nikdo nás nehlídá. Je tu spousta ostrých předmětů, tisíce způsobů, jak si tu ublížit. A přitom na pokojích, kde kousek od nás sedí sestry, nám zabavují vše, co považují za potenciální hrozbu. Nepochopím tenhle systém, tenhle způsob, jak nám pomáhat.