Konečně jsem se k tomu dokopala...:)

 Nový příjem… Ach, ten chlapec. Jako by se mi zaryl hluboko do kůže a zůstaly po něm jen bolestivé jizvy.

Chvilka napětí, škrtnutí zápalky, cvaknutí zámku a bylo to tu. Do dveří vešel nízký obrýlený kluk, delší vlasy mu splývaly podél obličeje. Šel houpavým krokem. Na první pohled nic moc zázrak. Jediné, co mě na něm zaujalo, bylo tričko s rudým nápisem AC/DC Black Ice. A i přesto jsem ucítila nevyhnutelnou potřebu se s ním okamžitě seznámit! Dodneška si tu chybu vyčítám.

Dopustit, aby někomu, na kom vám v tak krátké době začalo tolik záležet, stékala krev úzkými proužky po paži… To si nikdy neodpustím.

„Můžu?“

„Jo.“

„Ahoj, já jsem Hilda. A ty?“

„Fanda.“

Seděl na posteli, hleděl do… snad notebooku… a ani se na mě nepodíval. A i přesto jsem z jeho přítomnosti měla velice příjemný pocit.

Netrvalo dlouho a dostala jsem ho. Myslím to tak, že když chci, udělám si přítele z kohokoli. Trávili jsme spolu snad každou volnou chvíli. Jako bychom se znali roky… A přitom to skončilo tak rychle.

Společně jsme se smáli, plakali jsme každý sám. Když jsem potřebovala, objal mě. Po pár dnech jsem začala mít pocit, že i přesto, že mám přítele, mi na něm záleží trochu víc, než by bylo vhodné. Ale tam mi to nevadilo. Tam jsem mohla být sama sebou, nemusela jsem si na něco hrát, přetvařovat se.

Když jsme dopoledně seděli ve škole, potají jsme si vedle sebe v lavici předávali papír se zprávami. V jídelně obsadil čestné místo hned naproti mě, takže jsem mu neustále viděla do jeho přenádherně modrých očí.

Uběhlo pár dní, možná týden. Dorazila jsem do družiny se zprávou: „Je tu nový příjem a vypadá docela fajn.“ Pronesla jsem s úsměvem. A kdo by se taky neradoval, když přijde chlapec/pankáč/anarchista? Přesně můj typ! Myslím… Můj typ člověka, jako takového.

Fanda po mě okamžitě střelil vyčítavý pohled a tvářil se, jako by se chystal zabíjet. Opravdu jsme se chovali, jako bychom se znali od malička.

„Klíd, puso.“ Pohladila jsem ho po vlasech a dál se věnovala svému. Později se ukázalo, že Fanda je velice žárlivý. Docela mě to nadchlo, protože když už chlapec žárlí, neznamená to, že Vás má rád?

Později ale i on objevil Samovo kouzlo. Takže pokoj číslo tři jsem neokupovala už jen já, ale i Kryštof (velice vtipný, ale nízký mladý muž) a Samuel.

---

Nastal jeden z těch dlouhých nekonečných večerů na oddělení. Nevím pořádně co, proč a jak se vlastně stalo, ale v jeden moment jako by se všechno zhroutilo do hluboké propasti. Všichni seděli, hleděli, nemluvili…

Ne-nepamatuju se jak, ale dostala jsem se do situace, kdy jsem sama sobě opět nedokázala poručit.

„Pojď sem,“ čapla jsem ho za loket a začala zvedat z postele.

„Slíbila jsem ti, že až ti zase nebude dobře, obejmu tě… Tak pojď sem.“ Snažila jsem se zabrat, abych mu ulehčila, ale moje snaha byla zbytečná.

„Děcka, na pokoje.“ Zavelela tmavovlasá nemocniční sestra, která se z ničeho nic objevila na prahu pokoje číslo tři.

„Sestři, prosím, jenom deset minut.“ Opáčila jsem a pomalu pouštěla Fandovu paži.

„Nesmlouvej, na svůj pokoj!“ Sestřička se tvářila tvrdě a neoblomně.

„Prosím, není mu dobře, slíbila jsem mu, že mu pomůžu.“ Hrnuly se mi slzy do očí. Možná to zní hloupě, ale v ten moment mě jako hustý dým objali bezmoc a strach. Chtěla jsem tam sedět, být mu nablízku, hladit ho po tvář a dohlédnout, že si neublíží.

„Jestli se necítí dobře, tak já to s ním vyřeším, ty běž spát, Hildegardo!“ Při těchto jejích slovech se mi začala vařit krev v žilách. Slyší se vůbec?! Jak… Jak by mohla?

„Nikam nepůjdu! Vy mu nepomůžete! Jak by bylo vám, kdybyste měla přijít za někým úplně cizím a začít se mu svěřovat?!“ Sestra ne-sestra, slova se hrnula a jen těžko jsem odolávala nevhodným nadávkám. Nedokázala jsem pochopit, jak si může myslet, že chlapec celý život uzavřený do sebe přijde, a vylije jí celé své srdíčko.

„A ty snad nejseš cizí?“ Opáčila pohotově. Na chvíli jako by se mi zadrhl jazyk, ale po pár vteřinách jsem naprosto smyslů zbavená přímo zaječela: „Rozhodně míň, než vy! Já nikam nejdu, bojím se o něj!“

Sestře to vyrazilo dech. Chvíli nechápavě hleděla mým směrem a pak zdráhavě vypáčila: „Na svůj pokoj, Hildegardo.“

Zmírnila jsem, uklidnila jsem se, vyčerpaně se opřela o topení a vydechla: „Ale já nikam nejdu…“